S01E14 - Eskapády nejsou pády: Eskapády v zemi dopaminu aneb když mozek jede vlastní show
ADHD není jen chaos – je to taky komedie, pokud se na to podíváš ze správného úhlu. Podívej se se mnou na den plný eskapád, dopaminového lovu a malých přešlapů, kterým se můžeme společně zasmát. Protože smích je osvobozující – a tvůj mozek si zaslouží trochu odpočinku..
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuju se Step a dneska jsem si pro tebe připravila trochu jiný díl než obvykle. Jednak je trochu nuda používat stejnou šablonu pořád dokola, a jednak se blíží Vánoce a všechny ty oslavy – a tohle je můj způsob, jak udělat trochu zábavy navíc.
DOPAMILLA: No teda, fakt mě překvapuje, že dělat věci pořád stejně může být pro tebe nuda, vážně!!
Takže dneska ti povím jak by to vypadalao ve světě, který řídí mozek, jenž nemusí chtít úplně to samé co ty… nebo, možná chce, ale dělá to po svém. A ne vždycky je ten jeho způsob… řekněme praktický.
Tahle epizoda je hlavně o tom, pousmát se nad vlastníma eskapádama. Protože my se často za tyhle věci stydíme. Myslíme si, že jsme líné, nepořádné, nevychované, komplikované. Já to chci otočit. Chci se smát věcem, které dělám – ale to neznamená, že se máš smát mně. Klidně se směj se mnou, to je osvobozující. Co osvobozující není, je říkat si, že jsi hloupá nebo beznadějná.
Co když tyhle „eskapády“ nejsou selhání charakteru – co když prostě jen máš charakter?
Pojď se mnou podívat, jak může vypadat jeden den v krajině ADHD. Zvu tě do světa, kde je ADHD normou! Jak by to asi vypadalo?
DOPAMILLA: Jo, give it to me, baby!
Den samozřejmě začíná bez budíku – protože koho by zajímalo vstávat na čas. O tom, kdy vstanu z postele, rozhoduje můj močový měchýř, ne nějaký mechanický řvoucí spratek!
První věc, kterou obvykle udělám, je, že si dojdu do obýváku mobil. Jasně, elektronický dudlík musí samozřejmě jít se mnou na záchod! Ale všimni si té skryté sebepochvaly – já ho totiž večer fakt nechávám v obýváku. Aby mě v noci nerušil, abych nekontrolovala zprávy a aktualizace a aby mi modré světlo nekazilo spánek. Takže klobouček, ne??
DOPAMILLA: Hoh-hoh. To se teda rychle zvrtlo…
No jo, počkej, Dopamillo, nebude toho sebechválení v této epizodě tolik, tak musím využít každou příležitost. Protože další věc, kterou často udělám – no, buďme upřímné – kterou dělám vždycky, je že otevřu Facebook. Dopaminová mašina číslo 1, to jim musím nechat. A pak se obvykle stane jedna ze tří variant. Která z nich to bude dneska? No, tak to bohužel netuším, musím se nechat překvapit.
První možnost je, že rychle projedu pár příspěvků, zavřu Facebook a pokračuju v tom, co jsem měla původně dělat. To se STANE, ale jo… ne zas moc často.
Nejčastěji se stane tohle: v jednom z prvních dvou tří příspěvků se objeví otázka. A ti líní dopaminoví zaměstnanci v tvém mozku se probudí. Ne oni vyskoči. „Hele, pojď se na to podívat! Páni, to je zajímavé, znáš odpověď?“ Hodí to zpátky na mě. Někdy ji znám. Jindy si nejsem jistá. A potřetí nemám ani tušení. Ale pokaždé – přijímám tenhle quest, brousím meč a sedlám koně – tohle vyřeším! Přijdu na pomoc téhle chudince bezradné osobě, protože jestli něco umím, tak je to zjistit, jak věci fungují! Hledat odpovědi, ke službám!
Takže se někdy ocitnu dvě hodiny později u počítače a vím všechno o tom, jak se pokládají dlaždice nebo do jakých fondů je chytré investovat. Naštěstí jsem se už naučila, že Facebook NENÍ kniha úkolů, že nemám brát každou otázku jako osobní zadání. Takže občas se mi fakt podaří zastavit dřív, než se pustím do velkého výzkumu.
DOPAMILLA: Možná jen malý, pět minut?
No jo, Dopamillo, to se mi ne vždycky podaří zastavit. Někdy dokonce napíšu odpověď – a až pak se zarazím. Kdo jsem, abych se k tomu vyjadřovala? Proč to vlastně dělám? Nemám snad nic důležitějšího na práci?
DOPAMILLA: To-do list řve: Ale ano, máš, a HODNĚ!
Jo, přesně tak. Takže odpověď smažu, písmenko po písmenku, a říkám si: Ne, není moje práce odpovídat na všechny otázky světa. Ale bože, nebyla by to skvělá práce?!
DOPAMILLA: No… to bys musela být… já nevím… BŮH??
No jo, ale některé dny, některé dny se neprobudím v náladě někomu pomáhat. Kdepak. Některé dny se probudím v takové lehce hádavé náladě. Trochu jako mix Cruelly de Ville a Adamsovy rodiny. Vždycky se najde jeden nebo dva příspěvky, které nakrmí moje bojovné rozpoložení – vzhůru s mečem, jdeme na to!
Poukazuju na chyby, nedostatky a hlouposti – nejsme v tomhle mistryně? My, kterým celý život někdo ukazoval chyby, nedostatky a „potenciál ke zlepšení“, víme moc dobře, jak tohle zbraň použít proti ostatním, že?
Jeden bývalý kolega z HR mě naučil, že místo toho, abych šla do konfliktu a hádala se, je účinnější klást otázky. Ach, jak užitečné, když máš chuť nakrmit dopamin tím, že jsi trochu pasivně agresivní! A než začneš kroutit hlavou a posílat mě do nějaké etické komise – nedělám to proto, abych byla zlá – dělám to proto, že můj mozek našel způsob, jak se probudit, jak se zapojit. Problém je jen v tom, že „zapojená a probuzená“ není vždy totéž co „milá a diplomatická“. Umím být trochu ostrá a jedovatá, ale většinou to není třeba.
Mimochodem, nejsem v tom sama. Už moje babička ráda posílala čtenářské dopisy do novin v 70. a 80. letech. Takže vím, odkud to mám – kverulování je v mých genech! A je to vlastně perfektní hobby pro lidi s ADHD . Ale i když vím, že se někdy hádám jen proto, abych se hádala, abych měla odpor a odpor přece znamená že se engažuju, že se probudím, neznamená to, že to dokážu zastavit. Jen vím, že to dělám, protože se můj mozek „nudí“. Jiní skáčou base jump, já se hádám na facebooku.
DOPAMILLA: Je to i levnější. A nepotřebuju helikoptéru, aby mě zachránila. Často stačí obejmutí.
Netrolím, moje odpovědi jsou relevantní, ale tón, no, tón. Hm. Ne vždycky moje nejpyšnější chvíle – tón bývá trochu ostrý, protože impulzní kontrola a sociální filtr jsou… no, proměnlivé. Ale i v těch trochu pasivně-agresivních odpovědích je zakopaná pomoc. Schopnost vidět nesrovnalosti, logické díry, faktické chyby – to je často ADHD síla. Ale poukazovat na ně bez diplomatického obalu… tam to drhne.
A jen tak mimochodem – hádání, nebo spíš diskuze – to je způsob, jak mozek zapojit do něčeho, díky čemu se cítím ŽIVÁ! Ale naštěstí mám i práci, kterou musím dělat – a tam nastupuje úplně nová dopaminová mašina – totiž mailový ping-pong!
Pamatuju si, že jedna z věcí, kterou jsem nejčastěji říkala své mámě v posledních letech, byla: „Nestresuj se, přestaň všechno řešit.“ Ona sice měla mobil, ale že by žila s dobou, tak to moc ne. Internet chápala jako křišťálovou kouli, která ti dá odpověď na všechno, co tě napadne. Takže stresování s mailem ji nikdy nezatěžovalo, ale stejně dokázala ten ping-ping s úkoly hrát. Když někdo zavolal, musela se okamžitě vrhnout a udělat to, na čem se domluvili TEĎ. Když si všimla, že schody jsou špinavé a musí se vytřít, nestačilo říct, že to počká – musely se umýt TEĎ. Nevím, kolikrát jsem měla chuť spálit veškeré záclony v domě, když mě požádala, abych jí pomohla umýt záclony – a samozřejmě to muselo být TEĎ. Každé okno v domě mělo dvě krajkové záclony a dva závěsy. Všechny byly ve výšce nad dva metry, takže jsem musela šplhat abych je sundala. Já díky tomu záclony nenávidím a náš dům nemá ani jedinou!
Ale i když jsem její metodu považovala za trochu únavnou, vlastně jsem ji zdokonalila. Věř tomu, kdo chce.
DOPAMILLA: Těžko utéct vlastnímu stínu, řekla bych.
Pro mě fungují maily a zprávy jako takový ping ping úkolů. Pling – mail. Hoď všechno z ruky a odpověz. Odpověz TEĎ, jinak zapomeneš, že ti přišel. Pling – zpráva. Přestaň odpovídat na mail, teď musíš odpovědět na zprávu. Pling – komentář na Facebooku. Zapomeň na zprávu, podívej se, kdo něco odpověděl nebo lajkoval.
A takhle můžu ten ping pong hrát celý den, pokud si na to nedávám pozor. Ať dělám cokoliv, je snadné nechat se vyrušit každým malým „pling“. Ti chlapi, co sociální sítě vymysleli, věděli, jak vytvořit návykové mechanismy, to jim musím nechat. Každý odpovězený mail, každá odpovězená zpráva působí, jako by si dosáhla nějakého cíle. Nebyla jsem teď šikovná?
Že za těmi pěti odpovězenými zprávami možná leží patnáct nedokončených, to zjistíme až později. Nemluvě o přerušených rozhovorech, polonapsaných dokumentech a dětech, které zůstaly v školce, protože něco udělalo „plingl“ ve správný okamžik.
DOPAMILLA: S dětmi se hazardovat nemá!
No jasně, děti jsem nikde nezapomněla, ale POINTA platí, že jo? Není to tak dávno, co jsem se tady chlubila, že jsem nikdy nezapomněla žádnou schůzku… no. Karma, lidi. Karma si mě našla. Od té doby jsem zapomněla, že jsme měla dohodnutou operaci u veterináře – jo, fakt jsem to udělala. Takže to estrogen na odchodu mě zrovna teď moc netěší!
Ale právě proto jsem udělala opatření. Zavírám Facebook. Zavírám Outlook. A tohle, dámy a pánové, je vysvětlení, proč mám telefon pořád na tichý režim. JÁ chci mít kontrolu, JÁ chci rozhodovat, kdy se podívám na maily a notifikace. Nějaká pitomej pípající krám mi nebude řídit život! Teda kromě schůzek. SCHŮZKY tam musí být. A musí pípnout. Nejlépe včas na to, aby je bylo možné ještě stihnout.
DOPAMILLA: Jo, ale stejně ho kontroluješ každých pět minut.
No jo, neříkám, že už zvládám tomu odporovat. Já SE SNAŽÍM. Už jenom to, že vím jak to funguje, dost pomáhá. Dokonce jsem uvažovala, že si koupím takovou dobrou, starou Nokii – tu, kde jsi musela psát zprávy mačkáním čísel na klávesnici, pamatuješ? Bože, to už je snad století, co jsme ji používali. A další století předtím, kdy jsme neměli mobil vůbec.
DOPAMILLA: Ale možná jsi tehdy byla míň ve stresu?
No, neřeknu, že ne, to je pravda. Tyhle pípají udělátka nejsou úplně nejlepší nástroj pro nás, co chceme všechno stihnout. Ale pojďme dál.
Pak se může stát, že den pokračuje meltdownem u počítače. Znáš ten pocit, kdy si sedneš k počítači, připravená začít pracovní den, až do chvíle… kdy zjistíš, že se počítač v noci RESTARTOVAL?
V tomhle okamžiku hnes vyskočí studený pot. Protože vím, že teď musím hodinu nebo dvě rekonstruovat:
které faktury jsem měla otevřené, protože tak si pamatuju, že je mám zaplatit
které maily jsem měla otevřené, protože tak si pamatuju, že je mám odpovědět
které záložky jsem měla otevřené, protože jsem si chtěla něco přečíst nebo udělat na těch stránkách
Ach jo, to je dřina! Poslední roky si ale říkám, jestli Bill Gates a ti chlapi tam náhodou nezaměstnali někoho s ADHD. Protože Outlook i Chrome se začaly ptát: „Chceš obnovit záložky a maily, které jsi měla otevřené?“
DOPAMILLA: Ó, Bože, JASNĚ že chci! Samozřejmě, děkuju, právě jsi mě zachránil!
Takže moje osobní prosba pro lidi, co dělají Adobe Reader – můžete tohle udělat taky? Už by fakt bylo na čase!
Ale to, co pro ostatní vypadá jako chaos, je ve skutečnosti systém. To je ADHD pracovní paměť v praxi:
Nemůžeš držet věci v hlavě
Tak je necháš OTEVŘENÉ jako připomínku
Záložky = externalizovaná paměť
Restart PC = paměť se smaže
Meltdown je reálný, není to přehnaná reakce
DOPAMILLA: Přehnaná reakce? Samozřejmě že ne! Někdo ti právě smazal mozek!
A teď se dostávám k něčemu, co jsem vždycky považovala za trochu trapné. A nemá to nic společného s počítačem. Tohle je o živé paměti – nebo spíš o její absenci. Málokdy se mi totiž podaří zapamatovat jména lidí. Fakt mi to nejde. Když jsem na večírku a lidi se mi představují, zapomenu jejich jméno dřív, než si jim stihnu potřást rukou. A není to proto, že by mi na nich nezáleželo – je to proto, že moje pracovní paměť udrží jen jednu věc. A já se musím soustředit na to, abych se usmála, abych řekla svoje jméno správně, abych vypadala normálně, abych neřekla něco hloupého…
DOPAMILLA: Sorry, linka je obsazená a jméno účastníka si bohužel nepamatujeme!
Jo, přesně tak! Moje pracovní paměť je plně obsazená všemi těmi ostatními věcmi – výrazem obličeje, podáním ruky, sociálními kódy, neříct nic divného – a když jsou všechny kanály plné, není už kapacita na uložení jména. Jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven.
No, když se fakt hodně soustředím, dokážu si zapamatovat aspoň polovinu jmen. Nebo když máš to štěstí – nebo smůlu – že se jmenuješ fakt zvláštně. Třeba když jsem před lety potkala někoho, kdo se představil jako Salve, a já vybuchla smíchy. To slovo totiž znamená mast. Haha, jasně. Jak se jmenuješ doopravdy? Ani hokejová reprezentace by z takovýho trapasu nevybruslila!
DOPAMILLA: Nech mě hádat, schovala ses za to, že jsi cizinka?
Hádej, jestli jsem to udělala! Jak jsem mohla tušit, že to opravdu je jméno, i když neobvyklé?
Jednou mě v Birminghamu zastavila nějaká paní, byla úplně nadšená, mluvila se mnou, jako bychom se dobře znaly, a povídaly jsme si snad čtvrt hodiny. Ale – já vůbec netušila, kdo to byl. Ani náznak. Fakt ne. Její obličej mi byl úplně cizí. To, že to bylo v Birminghamu zároveň s Crufts, mi dalo vodítko, že to má něco společného se psy, protože Crufts je největší výstava psů na světě, ale bohužel, dodnes nevím, kdo to byl a odkud se známe!
Kdybych tehdy měla s sebou kamarádku, mohla bych říct něco jako: „Ahoj, tohle je moje kamarádka Kamila, znáte se?“ A ta upovídaná milá paní by se snad – doufejme?? – představila… To by bylo fajn! Ale teď musím žít v nejistotě. No, příjemný pocit to není.
A tohle je vlastně docela běžné, když máš ADHD. Hodně lidí s ADHD si myslí, že to s lidmi neumí nebo že jsou „nevychovaní“, protože zapomínají jména a tváře. Ale není to proto, že by jim na lidech nezáleželo – je to proto, že pracovní paměť je plně zaměstnaná tím, jak přežít sociální situaci.
DOPAMILLA: Nevychovaná, proboha, ne, já nejsem nevychovaná. Ale naštěstí si dost lidí pamatuje mě!
No, to je vlastně dobré. Protože když mám být upřímná, jsou i jiné věci, se kterými bojuju víc než s tím, pamatovat si jména. Teď už se známe, tak ti můžu něco povědět.
Pamatuju si, že před víc než dvaceti lety jsem měla jet na chatu s jednou kolegyní a musela jsem si před odjezdem odskočit do jejího bytu. Vešla jsem na záchod a na podlaze leželo pár kusů oblečení. Moje automatická reakce byla: Bože, to je ale bordelářka. Takový nepořádek! Já měla tenkrát byt docela uklizený, možná ne puntičkářsky, ale nepořádek mi fakt způsoboval bolest hlavy.
DOPAMILLA: Haha, já se směju, až brečím, protože vím, co přijde! Bože, doufám, že se nepočůrám!
No jo, Dopamillo, jsem ráda, že se bavíš. Protože o několik let později mám CELÝ POKOJ plný oblečení, které nenašlo cestu do skříně… to je teda karma, co! Ta bývalá kolegyně má ode mě připravený celý sešit omluv, až se někdy znovu potkáme. Pravděpodobně se ale nikdy nepotkáme, já bych umřela hanbou, že jsem ji takhle soudila. A přitom jsem jí tenkrát ani NIC neřekla!
Ale právě tohle s oblečením, které samo neskáče do skříně, je pro mne jedna z nejtěžších věcí. Vyrostla jsem v rodině, kde všechno mělo své pevné místo. Dodnes, když navštívím dům, kde jsem vyrůstala, nemám problém najít cokoliv. Protože všechno má své místo a VŠICHNI to tam dávají.
Byla jsem docela šikovná. Hodně šikovná. Superšikovná holka. Až do chvíle, kdy jsem po čtyřicítce najednou seděla a sledovala, jak ta hromada vypraného prádla roste a roste. A čím byla větší, tím těžší bylo se do toho pustit. Občas – spíš zřídka – jsem se donutila něco uklidit, ale stejně jsem tu velkou hromadu používala jako takovou „skříň“.
Takže můžu říct, že mít v domě prostor je vlastně prokletí. Protože když máš pokoj pro hosty, stane se z něj pokoj na oblečení. Když jsem bydlela na 30 m², nebyl na to PROSTOR. A navíc estrogen byl tehdy ještě můj kamarád, myslím, že to taky pomáhalo.
DOPAMILLA: No a co?? Přijde snad módní policie a dá ti pokutu? Nebo se bojíš, že skončíš ve vězení za neuklizenou skříň?
Těžko říct. Úplně objektivně, bez jakéhokoliv okolí, bez výčitek svědomí, by se dalo říct: Kašlu na to, no a co? Vždyť o nic nejde?
No samozřejmě. Nikdo neumře. Nikdo netrpí. Jen můj mozek se naučil, že tohle je ŠPATNĚ. Že je to něco, co musím napravit. Protože jinak jsem i já špatná. Neúspěšná.
DOPAMILLA: Ať žije chaos, to chceš říct??
No, ani ne. Já chci říct, že je úplně v pořádku mít problémy. Úplně v pořádku nebýt dokonalá. Vidím to jako jedinečnou příležitost argumentovat, že potřebujeme mnohem míň oblečení. Takže třídím, dávám na charitu a vyhazuju. Protože když máš míň oblečení – je toho mnohem míň na uklízení. Win-win!
DOPAMILLA: Zachraňme životní prostředí a tvoji příčetnost zároveň, hurá!
Jo, a jsme asi v bodě, kdy musíme dělat něco trochu VÍC vzrušujícího než uklízet oblečení, že? Co takhle začít nový koníček? To se přece skvěle hodí po dlouhém a stresujícím pracovním dni – pustit se do něčeho uklidňujícího.
DOPAMILLA: Možná by ses měla naučit plést?
Ale ne, Dopamillo. Já UMÍM plést. UMÍM i háčkovat. UMÍM i kreslit. Hrála jsem divadlo. Chodila jsem na jógu. Kdysi jsem i paličkovala. Hrála jsem basket. Vystavoval jsem psy. Ráda luštím křížovky. Já umím… jo, já umím VŠECHNO, co chci. Ale všechno umím jen trošičku.
DOPAMILLA: Takže mít koníček je vlastně koníček sám o sobě…
No, vlastně jo. Myslím, že hodně lidí s ADHD miluje učení! Říká se přece: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Myslím, že tohle přenášíme i na koníčky. Kolik koníčků umíš, tolikrát… a tak dál. To je prostě super!
Ale taky ti můžu ukázat pokoj plný asi 49 nedokončených pletených projektů. 23 nedokončených háčkovaných projektů. Krabici plnou malířských potřeb. Krabici plnou vyšívacích potřeb. Hromadu forem z doby, kdy jsem se chtěla naučit vyrábět mýdlo. Jenže jsem se nikdy nedostala k tomu, abych začala.
A to jsem ještě nezačala mluvit o všem té hromadě vlny, které mám nakoupený. O látkách na šití. Je to, jako by nakupování vybavení bylo uspokojivější než samotné dělání věci. Protože já – a myslím, že nejsem sama – chci všechno zvládnout hned napoprvé. Chceme, aby věci byly hotové během jedné hyperfokusové jízdy. Ale to se málokdy stane. Zato máme skvěle vybavené hobby místnosti!
DOPAMILLA: Je to, jako by nakupování vybavení bylo uspokojivější než samotné dělání věci.
Já to beru jako tři různé koníčky. Jeden je pletení. Druhý je nakupování vlny. A pak máš vlastně ještě třetí – plánování všech těch úžasných svetrů a projektů, které si chceš udělat.
DOPAMILLA: Jo, to je správná řeč. Dokážeš z jednoho neúspěšného koníčku udělat tři úspěšné.
Ne, ale vážně! Plánování dává dopamin. Nakupování dává dopamin. Představa hotového výrobku dává dopamin. To, že samotné pletení někdy nedává tolik dopaminu – no, to je jen důkaz, že jsem už dostala to, co jsem potřebovala z těch prvních dvou koníčků!
DOPAMILLA: Tady já to vzdávám.
Nevzdávej to, Dopamillo, mysli na všechny ty znalosti a dovednosti, které se učíme! My přece nevzdáváme VŠECHNO hned na první pokus. Něco vzdám až po chvíli. Když cítím, že to ovládám. Protože pak je potřeba zvládnout nové a zajímavější věci! Mysli na ty chudáky, co nemají žádný koníček – jak nudný život mají!
DOPAMILLA: Víš, že „nuda“ znamená ve vědeckém jazyce něco jiného, že?
Jo, to vím, a je to vlastně docela zajímavé. Udělejme malou odbočku. Vždycky jsem četla, že když máš ADHD, tak se snadno nudíš. A to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si dlouho myslela: ne, já nemůžu mít ADHD, já se přece NIKDY nenudím! Já pořád něco vymýšlím, ta hromada výbavy pro různý hobby je toho jasným důkazem!
A když zrovna nic nedělám rukama, tak čtu. Nebo koukám z okna a VYPADÁM, že se nudím, ale ne, já se nenudím. V hlavě se toho děje SPOUSTA!
Vytvářím scénáře, hledám řešení nebo odpovědi na otázky – co vlastně mohou znamenat ty linie Nazca? Proč jsou lidé nikdy spokojení s tím, co mají? Dokázala bych přežít týden v 17. století? Spálili by mě jako čarodějnici, kdybych žila v té době, kdy se čarodějnice spalovaly?
Bože, je toho tolik, nad čím přemýšlet – jak se může NĚKDO nudit!!
DOPAMILLA: Zpomal trochu, ty se úplně rozjíždíš!
Jojo, už se dostávám k pointě. Protože vědci definují nudu jinak. Vědci totiž ukázali pomocí skenování mozku, že ADHD mozek funguje trochu jinak – hlavně pokud jde o pozornost a dopamin. Takže to není jen něco, co si „vymýšlíš“, jsou to viditelné rozdíly na skupinové úrovni. Není to skvělé?
DOPAMILLA: Soustřeď se Step, slíbila jsi definici!
Jo, oni definují nudu jako vyčerpání dopaminu poté, co začneš úkol. Takže začneš plést a pak zjistíš, že ti utíkají oka, a ne, tohle je těžší, než sis myslela, dopaminový sklad prázdný, na tohle kašlu. Chápeš…
DOPAMILLA: Myslím, že jo, ale jistá si nejsem…
Pointa je, že já chápu nudu jako „nemít co dělat“. Zatímco vědci ji chápou jako to, že mozek ztratí dopamin uprostřed úkolu – tedy že nedokážeš udržet motivaci až do konce!
DOPAMILLA: Aha!
Jo, to znamená, že se vlastně nudím, aniž bych o tom věděla! Není to úžasné!
Ale teď se dostanu k něčemu, na čem jsme s mým partnerem hodně pracovali. Tohle je totiž trochu vážnější. Jde o to, že potřebuju mít přehled. Potřebuju vědět.
Takže, vysvětlím. Můj partner má nějaké koníčky. Po tom všem, co jsem vyjmenovala, kdo by mu to měl za zlé, že? Ale jeho koníčky vyžadují, aby se setkával s ostatními, kteří mají stejný koníček, a byl tam několik hodin. A tady se občas zasekneme.
Ptám se: Kdy přijdeš domů?
On slyší: Bože, jak je satyrie kontrolující, musím hlásit, kdy přijdu domů. Je to jako by mi zase bylo osm.
To, co tím vlastně myslím, je: Potřebuju vědět, kdy přijdeš domů, abych tu neseděla v režimu čekání. Protože když nevím, kdy se vrátíš, budu si myslet, že to může být teď. Nebo teď. Nebo teď. A s něčím takhle neurčitým si moje hlava neumí poradit. Nebudu schopná dělat nic jiného než čekat. Co když jsi sjel do příkopu? Nebo se stalo něco ještě horšího?
Pointa je, že potřebuju mít rámce, kterých se můžu držet. Když vím, že přijde v jedenáct večer, můžu být v klidu až do jedenácti. Nemusím čekat, nemusím se bát.
A to nejdůležitější – pro mě je úplně jedno, jestli řekne, že přijde v šest nebo v jedenáct. Není to pokus regulovat, KDY přijde. Je to pokus vědět, jaký deadline mám.
DOPAMILLA: Chápu, že se tohle může špatně vyložit…
Jo, a hodně jsme o tom mluvili. Myslím, že se teď chápeme. Ale pro jistotu říkám: Je mi jedno, KDY přijdeš, já jen potřebuju VĚDĚT, kdy přijdeš.
ADHD mozek totiž není moc dobrý v práci s nejistotou. Potřebuje konkrétní opěrné body – pevné časy, jasné rámce. Jednak proto, že pracovní paměť musí tu informaci držet „otevřenou“ pořád – „může přijít teď… teď… teď…“ A jednak proto, že nemůžu plánovat: Mám čas začít vařit? Podívat se na film? Nebo stihnu napsat newsletter? Bez odpovědi se nemůžu rozhodnout dělat NIC. Takže… čekám. A to je fakt stresující.
DOPAMILLA: Myslím, že je čas zklidnit se na večer…
Jo, to je snadné, když máš mozek, který nikdy nespí. Ale dobře, řekněme, že jsme došli k večeru. Teď jdeme spát.
Rozhovor u nás v posteli může vypadat takhle:
Ležím vzhůru a myšlenky běží. Už je nedokážu udržet a MUSÍM se zeptat partnera:
„Hele, kdybychom žili v simulaci, že Země je jen pokus, že žijeme v jakési Petriho misce – myslíš, že je hodně takových misek, co vypadají jako my? Myslíš, že některé už havarovaly, zanikly? Nebo myslíš…“ Partner odpoví stručně: „Nevím.“
Já: „Samozřejmě že nevíš. Nikdo to neví. Kdybychom to věděli, nemusela bych o tom spekulovat. Chci o tom mluvit… kdo ty pokusy řídí, nebylo by to zajímavé…“
Partner: „Step, ne teď. Musím spát. Je jedna hodina!“
Ale já tam ležím, úplně vzhůru, a přemýšlím, jak svět funguje, jak jsme se dostali tam, kde jsme, a proč mají lidé tu zvláštní schopnost sami si škodit – všechny ty války, nespokojenost, i když se máš dobře, pořád honba za něčím lepším, i když máš tučný plat a ještě tučnější peněženku – proč jsme takoví?
DOPAMILLA: Jo, proč jste takoví? Já jsem jednodušší. Potřebuju jen dopamin a jsem happy.
Můj mozek má tyhle diskuse za super zajímavé. A i když o nich hodně přemýšlím, musím je taky zpracovat. A TO se děje až když o nich mluvím. Proto tím musím trápit svého partnera.
Začínám diskuse jako: „Hele, jsi si jistý, že existuje temná hmota? Jak to ví?“
„Step, dopočítali se k tomu.“
„Jo, vím, že se k tomu dopočítali, ale to je jako mít rovnici s neznámou a aby to sedělo, tak si vymyslíš temnou hmotu. Podívej, teď to vychází!“
„Step, je to trochu složitější.“
„Tak to vysvětli.“
„TEĎ? Já musím spát.“
Ale já nemůžu spát. Nechápu, jak můžou tvrdit, že existuje něco, co není vidět. To je jako kdybych si do křížovky nakreslila extra čtverečky, když slova nesedí…
„Step, já MUSÍM SPÁT TEĎ.“
DOPAMILLA: Proboha, nech toho chlapa spát!
Jo, udělám to, ale ještě ti řeknu jednu historku. Poslední, slibuju.
Mám kamaráda pejskaře a hodně jsme spolu cestovali, projeli půl Evropy. V autě je spousta času na filozofické úvahy. On není typ, kterého to baví tolik jako mého partnera – slibuju, partnera to baví, jen ne v jednu ráno – ale tenhle kamarád mě jednou dostal.
Na jednu z mnoha otázek, které jsem na něj hodila, když jsme takhle jeli Finskem, odpověděl přímo: „Step, neptej se mě na otázky, na které neznám odpověď.“ A bylo to. To odpověď si často připomínám. Byla vlastně dobrá. Ne uspokojující, ale dobrá.
To mě přivedlo k tomu, že zatímco já se ptám, protože chci mluvit, chci zpracovat, ostatní to nemusí tak chápat. Mohou se cítit nedostateční, že neznají odpověď.
Takže příště, když se budeš cítit hloupá, nepořádná nebo „moc“ – pamatuj si tohle: Nejsi rozbitá. Máš jen mozek, který jede svou vlastní show. A někdy je ta show docela zábavná. Já často vidím v mých eskapádách humor, radši je odlehčím, i když jsou trapné nebo nepříjemné. Směju se místo pláče. Většinou. Proto jsem se rozhodla ti povědět, jak to chodí u mně.
Ale vidím tu malou hodnou holku, jak poskakuju vzadu v mé mysli a křičí: „Teď jsi to fakt teda podělala, všichni si budou myslet, že jsi blázen! Sdílet tohle veřejně! To si teda troufáš!
Jo, dělám to, i když je to trochu děsivé. Protože když o tom nikdo jiný neřekne, jak máme věřit, že je to normální? Protože ono to normální JE. Tak jsem to rozhodla. Amen.
A teď si jdu pro čaj, který jsem si uvařila, když jsem před hodinou začala nahrávat epizodu. To je určitě úplně normální zapomenout na takové věci, že?
Ale ty nesmíš zapomenout sledovat podcast na streamovací platformě – a příště, příště ti slíbím
VÁNOČNÍ POHÁDKU! Samozřejmě s ADHD příchutí!
Takže, myslela sis, že je čas řešit vánoční dárky, ale rozptýlilo tě video s tuleni na mobilu a teď přemýšlíš, kam jsi loni schovala vánoční ozdoby? Tak ti slibuju, že budeš mít co poslouchat i příště, když budeš adeháďovat po okolí!